K Nové škole 1300,
156 00 Praha 5 - Zbraslav,
tel./fax: 257 920 932
mobil: 604 741 016,
mail: spozia@volny.cz
Blog editora
1. 4. 2014 - Reakce předsedy ČAST

Přetiskujeme reakci předsedy ČAST Zbyňka Špačka na dopis hráče Sokola Králův Dvůr Jana Urbánka, která byla uveřejněna na oficiálních webových stránkách ČAST. Přičemž Urbánkův dopis nebyl na těchto stránkách uveřejněn, ale pouze na našich stránkách magazínu Stopbal. To je dost podivné. Dalo by se předpokládat - podle všech novinářských zvyklostí - že reakce bude zaslána tomu médiu, kde byla uveřejněna. Je však vidět, že předseda svazu se řídí jinými »pravidly«. VÍCE






Nově otevřený e-shop se sportovním vybavením, specializovaný hlavně na stolní tenis. Společnost Sport Marketing & Distribution s.r.o. se dále zabývá pořádáním intenzivních kempů na stolní tenis JOOLA CZECH ACADEMY GAVLAS & PALKOVSKY.





Diskusní fórum

Nasazovací žebříčky mládeže k 18.3.2014
ZDE

Výsledky BTM Neratovice - dorost, 15.3.2014 ZDE
Výsledky BTM Vlašim - starší žactvo, 16.3.2014 ZDE
Výsledky BTM Vlašim - mladší žactvo, 15.3.2014 ZDE
Výsledky BTM Neratovice - nejmladší žactvo, 16.3.2014 ZDE

Výsledky žebříčkového turnaje mladšího žactva ve Vlašimi 14.12.2013 ZDE
Výsledky žebříčkového turnaje dorostu ve Vlašimi 15.12.2013 ZDE



Informace o prodeji knih "To byl hráč" a "80 let čs. stolního tenisu" v rubrice Muzeum.

 

Muzeum

To byl hráč! (biografie Bohumila Váni)

Kniha o světové legendě stolního tenisu a nejúspěšnějším českém hráči všech dob. Vychází k 20. výročí úmrtí stolního tenisty, který se rodí jednou za padesát let.
l Životopis plný dosud nezveřejněných faktů o Váňově sportovní kariéře a osobním životě.
l Poprvé publikovány unikátní snímky z jeho soukromého fotoalba.
l Vzpomínky pamětníků na třináctinásobného mistra světa a držitele 30 medailí ze světových šampionátů. Bohatá fotografická část.
Kniha o 160 stranách formátu A5 vyšla na začátku prosince 2009. Napsal Vladimír Slobodzian, mj. autor publikace „80 let československého stolního tenisu“.
Knihu si můžete objednat v nakladatelství SPOZIA
l telefonicky nebo SMS zprávou na čísle 604 741 016
l e-mailem na spozia@volny.cz
l poštou na adrese K Nové škole 1300, 156 00 Praha 5 - Zbraslav
Cena 239 Kč. Při současné objednávce doprodeje knihy 80 let čs. stolního tenisu celková cena obou knih 339 Kč.
l Prodej na dobírku, osobně a ve vybraných prodejnách.
Knihou splácíme dluh této nesmrtelné postavě našeho sportu!

Historie československého stolního tenisu

V prodeji je nadále publikace
"80 let československého stolního tenisu", vydaná v roce 2005 k významnému jubileu našeho sportu. Formát A4, 244 stran, historie organizovaného čs. stolního tenisu, portréty slavných hráčů a hráček, bohatá fotodokumentace a statistika, množství zajímavostí a informací o dalších významných hráčích a funkcionářích, klubech, soutěžích atd.
Cena 199 Kč + doběrečné a balné (90 Kč). K dostání též v prodejnách Vše na stolní tenis, Mánesova 13, Praha 2 - Vinohrady a v Glass shopu, Hybernská 1, Praha 1 (u Slávka Gerdžikova).
 
 
V této rubrice Muzeum budeme uveřejňovat povětšinou dosud neznámá fakta z historie československého resp. českého stolního tenisu, ve formě textů, fotografií a dalších reprodukovaných archiválií.

Pingpongoví pionýři v Londýně

Jak jinak začít první kapitolu než vzpomínkou na účast českých hráčů na prvním mistrovství světa v roce 1926. Hrálo se v Londýně od 6. do 12. prosince v Memorial Hall na Farringdon Street na šesti stolech značky Jaques a míčky Tema. Původně měl turnaj být šampionátem evropským, ale po přijetí osmi studentů z Indie dostal označení světový. Věnujme se však našim. Čs. tabletennisová asociace stála u zrodu ITTF, a tak není divu, že se do Londýna vydala naše výprava. Skromná, pětičlenná, tvořená nehrajícím kapitánem Janem Gerkem a hráči Zdeňkem Heyduškem, Antonínem Malečkem, Jaroslavem Kautským a Bohumilem Hájkem. Cestovala vlakem přes Belgii a lodí přes kanál La Manche do Londýna. Jak později vzpomínal Antonín Maleček: "Ubytovali jsme se v druhotřídním hotelu Ranglan a ještě ten den večer jsme si šli zatrénovat s indickými studenty. Druhý den jsme proti nim nastupovali k prvnímu utkání turnaje."

Historicky první reprezentační zápas 8. prosince 1926 ČSR prohrála s Indií 2:7, ale večer na stejném místě v Memoriál Hall už jsme oslavili první vítězství, když jsme zdolali Německo těsně 5:4. Protože se zachoval z tohoto utkání zápis, uveďme výsledky našich pingpongových pionýrů: Heydušek - Prenn 1:2, Maleček - Gerstmann 2:0, Hájek - Lindenstädt 2:1, Maleček - Prenn 2:1, Heydušek - Lindenstädt 1:2, Hájek - Gerstmann 1:2, Maleček - Lindenstädt 2:0, Heydušek - Gerstmann 1:2, Hájek - Prenn 2:1. Naší výhru zařídil především Maleček třemi body a dva přidal Hájek. V rozhodujícím zápase porazil šlechtice Daniela von Prenna. Přitom je zajímavé, že v původní, předem nahlášené sestavě měl místo Hájka hrát dr. Bohumil Rieger. Také místo nehrajícího kapitána Gerkeho měl původně přijet Michael Rath Šimáně.

Na vítězství nad Němci jsme už v dalším průběhu nenavázali. Druhý den, 9. prosince jsme podlehli Maďarům 1:9, Angličanům a Rakušanům 0:9. S turnajem se čs. stolní tenisté rozloučili 11. prosince porážkou od Walesu 2:7 a tedy celkovým šestým místem. Za námi skončilo Německo. Finále se hrálo zvlášť a v něm porazili Maďaři Rakušany 5:4 a oplatili jim stejným výsledkem porážku v základní skupině. Rakušané však podlehli Anglii 4:5, a proto musely oba týmy s jednou porážkou hrát o celkové vítězství. Angličané měli dvě porážky - s Maďary 2:7 a Indy 4:5 a skončili třetí společně s indickými studenty. Páté místo patřilo Walesu.

Do soutěží jednotlivců se přihlásilo hned devět českých hráčů, ale nastoupili jen čtyři. Bondy, Rieger, Hodač, Meissner a Šimáně do Londýně nepřijeli. Rovněž je zajímavé, že do dámské dvouhry se přihlásila Riegrová, leč stejně jako výše uvedení muži v městě na Temži chyběla. V 1. kole vypadli Heydušek s Angličany Allwrightem, Hájek s Colesem a Kautský s Bennettem. Jen Maleček postoupil přes Jonese, ale v 2. kole už podlehl 0:3 indickému studentovi A. M. Peermahomedovi. Ve čtyřhře naše dvojice prohrály hned v prvním kole.

Pro české tabletennisty byla účast v londýnském turnaji především velkou zkušeností, o níž píše Maleček: "Poprvé jsme se setkali s pravým tabletennisovým stylem a viděli útočné údery. My jsme do té doby více pinkali a bránili. Také jsme hráli poprvé na vyhovujících stolech a s kvalitními míčky. Zde jsme u soupeřů spatřili vhodné rakety, protože my jsme hráli s malými, s kulatou hlavou, které jsme si koupili u nás v hračkářství. A další novinkou pro nás bylo, že se počítalo do 21 bodů. U nás se ještě do roku 1929 počítalo stejně jako v lawn-tennise na fiftýny do šesti gamů." (zi)

Česká výprava na londýnském nádraží. Zleva Jaroslav Kautský, Bohumil Hájek, Zdeněk Heydušek, Antonín Maleček, Jan Gerke a Maďar Zoltán Mechlovits.

 

Neobyčejná kariéra Marie Schmiedtové-Šmídové-Masákové-Mikové

Na mistrovstvích světa nasbírala 14 medailí a stala se trojnásobnou mistryní světa. Jen málo tedy chybělo, aby byla uvedena do mezinárodní Síně slávy ITTF. A přesto toho tak málo víme o první dámě našeho tabletennisu, natož v zahraničí. Ano, Marie Šmídová byla první českou (československou) stolní tenistkou mezinárodní třídy a první naší držitelkou medaile z mistrovství světa. Její sportovní sláva však upadla v zapomnění stejně jako fakt, že dlouho byla osamělou, jedinou reprezentantkou Československa na mezinárodních turnajích a hlavně světových šampionátech.
Až nyní jsme vypátrali údaje, které se dosud nikde neobjevily a nepublikovaly o této sportovkyni. V knize "80 let čs. stolního tenisu" chybí i její data narození a úmrtí. Ani náš dlouholetý činovník v ITTF a ETTU a sběratel stolnětenisových archiválií Dr. Vladimír Paleček ho nezjistil...
Pseudonym Masáková
Je to z dnešního pohledu, kdy tyto podrobnosti poprvé veřejně publikujeme, nasnadě. Pátrání po datech Marie Masákové se totiž ukázalo jako liché a na slepé koleji. Toto příjmení totiž užívala Šmídová v začátcích své sportovní kariéry nejspíše jako pseudonym. V počátcích našeho sportu a ženského zvláště byla tato praxe zcela běžná. Vždyť se podle tehdejších mravů neslušelo, aby ctihodný muž či dáma pěstovali kulturu těla, honili se za kopacím míčem, veslovali nebo házeli koulí. Natož pak něžné pohlaví. Nezřídka byli sportovní pionýři odsuzováni a opovrhováni. Druhou překážkou se stal fakt, že Marie Šmídová se narodila jako Schmiedtová rodičům Václavovi Schmiedtovi a Matyldě, rozené Besserové. Stalo se tak 19. dubna 1907 v Praze. S rodiči bydlela dlouho v Petrské ulici č. 4 na Praze 2.
Už v mládí Marušce Schmiedtové učaroval sport, a protože se brzy ukázal její všestranný pohybový talent, věnovala se hned několika disciplínám. Její jméno vešlo ve známost nejprve coby reprezentantky v české házené a brzy poté hrála dokonce fotbal mezi trampy ve Spojených osadách údolí slunce. Nejprve se stala členkou SK Čechie Staré Město a poté SK Smíchov. Oblíbila si také atletiku a díky svým fyzickým předpokladům se prosazovala v silových disciplínách. V polovině dvacátých let byla jednou z nejlepších čs. diskařek, velkou soupeřkou a oddílovou kolegyní Marie Mejzlíkové v atletickém odboru SK Smíchov. Ke stolnímu tenisu se Masáková dostala v roce 1928 a trénovala ve Viktorii Vinohrady. Sport s nejmenším míčkem se jí tak zalíbil, že se mu začala věnovat naplno, i když prý ještě více měla ráda tenis. Ale stále ho kombinovala s házenou, až do roku 1933, kdy utrpěla úraz. Při utkání mezi Viktorií Žižkov a S.K. Smíchov na hřišti Unionu na Žižkově upadla po střetu s protihráčkou a „zůstala ležeti v bezvědomí a dopravena vozem záchranné služby do nemocnice na Bulovce". Žádné následky si neodnesla, nicméně více se od této chvíle věnovala "bezpečnému" stolnímu tenisu. Po pouhém roce tréninku se už zúčastnila 3. MS 1929 v Budapešti (14. - 21. ledna). A tady jsme u kapitoly z dějin našeho stolního tenisu, která není zmapována…
Naše žena na MS 1929 v Budapešti
Ženy-stolní tenistky sice startovaly už na premiérovém MS v Londýně 1926, ale stále hrály ve stínu svých mužských protějšků a až do roku 1934 neměly svou soutěž družstev. V Budapešti 1929 hrála Šmídová, ještě pod jménem Masáková, jako jediná Češka. V prvním kole dvouhry porazila Angličanku Marjorie Haydonovou (manželku výborného hráče Adriana Haydona a matku pozdější skvělé stolní tenisty a vítězky tenisového Wimbledonu Ann Haydonové-Jonesové) 3:1. V druhém kole skončila na raketě Magdy Gálové (1:3). Tato maďarská hráčka se později stala jejím osudem a snad na každém MS na ní narazila v některé ze soutěží. V Budapešti si zahrála i čtyřhru s Němkou Carnatzovou a prohrály v1. kole s maďarským párem Zádorová - Gálová 0:3. Pro smíšenou čtyřhru se domluvila s naším Antonínem Malečkem. Po volném losu v1. kole vypadli v druhém s Maďary Mechlovitsem a Mednyanskou 1:3.
Mistryně Anglie
Ovšem v závěru sezony dosáhla velkého mezinárodního úspěchu. Na konci dubna (26. a 27.4.) 1929 vyhrála v Londýně v té době již prestižní mezinárodní mistrovství Anglie. Postupně porazila Moserovou, Sommerwillovou, Woodovou a ve finále Landovou 3:1. Maleček rovněž triumfoval, když v semifinále vyřadil mistra světa Angličana Perryho (později wimbledonského vítěze v tenise) 3:0 a ve finále jeho krajana Bulla 3:1. Společně zvítězili ve smíšené čtyřhře. Nic na tom neměnil fakt, že v Londýně chyběli stolní tenisté z Maďarska a Rakouska. Později na tento historický zájezd vzpomínala i takto: „Z Anglie jsme vezli s Tondou Malečkem tři tituly, ale prázdné kapsy. Cesta vlakem byla dlouhá a přihlásil se prázdný žaludek. Koupit jsme si nic nemohli, a tu si Tonda vzpomněl, že má v kufru buchtu, kterou mu upekla maminka na cestu. To víte - byla už tvrdá, ale nám chutnala znamenitě.“
Také na dalším šampionátu 1930 v Berlíně byla Šmídová-Masáková mezi ženami osamělou čs. reprezentantkou. Ale už dosáhla pěkného úspěchu, když v 1. kole vyřadila Gálovou, v 2. kole Němku Deutemoserovou a až ve čtvrtfinále nestačila na Němku Koltenovou. Také ve čtyřhře se dostala společně s Němkou Krebsbachovou mezi nejlepší osmičku a podlehly rakouské dvojici Kolbeová - Neumannová. Ačkoliv v této době silně převládal mezi ženami defenzivní styl, naše reprezentantka preferovala útok a uměla se také uchýlit k účinné obraně.
A přišel rok 1931 - historický pro náš ženský stolní tenis. První medaili - bronzovou - získala již pod jménem Marie Šmídová s partnerkou, Němkou Monou Rüsterovou-Müllerovou. Až v semifinále prohrály s Maďarkami Gálová - Tiszaiová 2:3. Ve dvouhře podlehla v 2. kole - hádejte komu - Gálové 0:3. Smíšenou čtyřhru si zahrála s Bedřichem Nikodémem, pozdějším slavným hudebním skladatelem, a medaili ztratili až po čtvrtfinále s párem Glancz - Gálová (1:3).
Ještě v polovině dvacátých let užívala příjmení Schmiedtová, ale později si ho počeštila na Šmídovou a takto ji od té doby známe. V roce 1930 přestoupila z vinohradské Viktorie do Sparty a na domácích stolech nadále kralovala. Pětkrát za sebou (1928 - 1932) vyhrála dvouhru na mistrovství ČSR. Na turnajích na Slovensku ve Starém Smokovci a Piešťanech porazila do té doby nepřekonatelnou mistryni světa Mednyanskou, a to hned třikrát (3:2, 3:1 a 3:0).
Velké úspěchy přineslo Šmídové MS v roce 1932, které se konalo v Národním domě na Smíchově. Hned tři medaile přidala k té bronzové z Budapešti. Ve dvouhře podlehla až mezi čtyřmi nejlepšími Mednyanské 1:3. Druhý bronz si odnesla zmixu společně s Jílkem a v dámském deblu s Braunovou porazily v semifinále Gálovou a Denkerovou 3:1. Ve finále pak prohrály s maďarskou dvojicí Mednyanská - Siposová 0:3.
Třikrát světové zlato
Teď už Šmídové chybělo ve sbírce jen zlato. Což se jí podařilo v následujících letech hned třikrát. Jako člence družstva v Corbillon Cupu v letech 1935 a 1936 a ve čtyřhře s Kettnerovou na pražském šampionátu v Lucerně 1936. Po tomto turnaji se vzdala reprezentace a mohla bilancovat: 3 zlaté, 2 stříbrné a 9 bronzových kovů. Už rok předtím po pěti letech ve sparťanském dresu přestoupila do Bohemians. Za rok opět měnila klubovou příslušnost a hrála za SK Zaměstnanci města Prahy. Roky přibývaly a po sezoně 1937/1938 se rozhodla ukončit sportovní kariéru - v 31 letech.
Prodavačka a hostinská
Co víme z jejího privátního života? Vyučila se prodavačkou. V roce 1932 (17. prosince) se vdala za Ladislava Mika, úředníka Pražské pojišťovny a bydleli společně v Horní ulici čp. 741 v Praze-Michli. Ladislav Mika byl rovněž muzikant a člen známé trampské skupiny Lišáci, která se proslavila krátce po válce hitem Holohlavý všetečka měl na Brdech dědečka. Lišáci spolupracovali s orchestrem Karla Vlacha nebo Melody Boys R. A. Dvorského. Jenže manželství se nevyvedlo, děti neměli a po pěti letech přišel rozvod. Poté bydlela Šmídová-Miková v Reslově ulici č. 13/216 a později se přestěhovala do Rybné ulice č. 11/1065 v Praze 1. V roce 1938 si pronajala prostory na Bělehradské třídě č. 90B/2200, kde v obchodní galerii měla krám s dětskou obuví, a to i v protektorátním období. Po válce se přestěhovala do Nuslí, přesněji do Kloboučnické ulice č. 2/1443. Nedaleko odsud v Družstevní ulici si vzala do nájmu restauraci U Menšíků a společně s ní hostinec provozovala Jožka Veselská, také stolní tenistka, mj. držitelka bronzové medaile ze čtyřhry na MS 1933 v Badenu (společně s Marií Walterovou). Restaurace měla svůj sál, kde se hrál stolní tenis. Podle vzpomínek Ing. Jiljího Veselského, jehož byla Veselská teta, obě později společně žily v bytě v Kloboučnické ul. č. 2. „Říkalo se o nich, že spolu mají bližší vztah než jen jako kamarádky... Moje teta zemřela ve svých 78 letech, Šmídová o mnoho dříve v polovině šedesátých let na rakovinu,“ dodává Ing. Veselský. Naše bývalá reprezentantka Libuše Uhrová-Grafková pamatuje paní Šmídovou ještě jako hosta na mistrovství světa v Praze 1963. „Chodila se dívat na šampionát do Sportovní haly. To jí tehdy už bylo šestapadesát.“ (vs)

Marie Schmiedtová na pasové fotografii v roce 1925.

 



Házenkářka Marie Schmiedtová (SK Čechie Staré Město).


Mistryně světa 1936 v družstvech: zleva Trude Kleinová, Marie Šmídová, Marie Kettnerová a Věra Votrubcová.


Staré legendy sledují pražský světový šampionát 1963. Zleva Šmídová, Hamer a Kettnerová.

Praha 1932 - hvězda jménem Lauterbach

Píše se rok 1995. Na jaře se koná v Praze pravidelná výroční schůze České sekce Swaythling Clubu International. Na cestu z Brna na ní se odvážil bělovlasý kmet, kterého zde přijali za člena této vážené instituce slavných českých tabletennistů. V řadách SCI měl být již dávno, nicméně okolnosti tomu chtěly, že členem Swaythling Cupu se stal až ve svých 80 letech. Pozdě, ale přece. Onen důstojný pán v letech se jmenoval JINDŘICH LAUTERBACH. Hráč, bez něhož by Československo jistojistě nedobylo svůj premiérový titul mistrů světa… Jeho kariéra mohla být dlouhá a slavná, kdyby si s ním nezahrál osud nepěknou rošádu a podivné zranění předčasně neukončilo nadějnou sportovní dráhu.

Jindřich Lauterbach se narodil do druhého roku první světové války, 16. listopadu 1915, v Brně ve Smetanově ulici č. 22. O deset let později, kdy se teprve začal organizovat stolní tenis v českých a moravských zemích, vzal do ruky pingpongovou pálku a tento sport se mu nadmíru zalíbil. Až čtyři hodiny dokázal u zeleného stolu cizelovat údery - především obranné - společně s kamarádem a pozdějším reprezentačním kolegou Karlem Svobodou. Nejprve trénovali v YMCA Brno a později Viktorii. Hráli čím se dalo, ale když v roce 1927 uviděli na turnaji v Bratislavě hrát Maďara Mechlovitse s pálkou potaženou vroubkovanou gumou, brzy si podobné opatřili. V patnácti letech se Jindra stal přeborníkem Moravy v dospělých. Ve finále porazil tehdy nejlepšího našeho stolního tenistu Antonína Malečka. Většina nejlepších hráčů se koncentrovala v Praze, nicméně vedení Čs. tabletennisové asociace nemohlo pominout, že v Brně hrají výborně dva mladíci stejného věku, jeden vyznávající defenzivní styl (Lauterbach) a druhý útočný (Svoboda). To oběma však vůbec nebránilo v tom, že vytvořili vynikající deblovou dvojici. Poprvé byli Brňané nominováni do družstva ČSR pro Swaythling Cup v roce 1931. V Budapešti sestava Kolář, Maleček, Lauterbach, Svoboda a Nikodém opět poskočila o stupínek výše a získala stříbrné medaile. To nejlepší nás čekalo až o rok později, ale nepředbíhejme. Z Budapešti si brněnská dvojice odvezla bronzovou příčku z deblu. Až v semifinále ji zastavili pozdější mistři světa Barna se Szabadosem.

Velké chvíle 17letého Jindry Lauterbacha přišly na přelomu ledna a února roku 1932. Praha hostila v Národním domě na Smíchově v pořadí 6. mistrovství světa. Jeho kamarád Svoboda nominován do týmu pro Swaythling Cup nebyl. Nejprve naše družstvo porazilo Litvu 5:0 a Lotyšsko 5:3. Ovšem porážka 4:5 s Rakušany nám notně srazila hřebínek. Diváci však nezoufali a po dalších pěti výhrách nás čekal 28. ledna soupeř nejtěžší - dosud neporazitelní Maďaři. K prvnímu utkání nastupuje Lauterbach proti úřadujícímu světovému šampiónu ve dvouhře Miklósi Szabadosovi. Precizní obranou ho poráží 2:1 a dává „povel“ k útoku na primát Maďarů. Diváci v Národním domě nevěří svým očím, když naši hráči Kolář, Maleček a opět Kolář přidávají další tři body. Sportovní katastrofu 0:5 pro maďarské mistry světa dokonal Lauterbach proti Bellakovi (2:1). Fanoušci odnášejí své hrdiny na ramenech a do světa letí zpráva, které dlouho nikdo nechce věřit. Telefonní centrála v Budapešti si nechává třikrát opakovat výsledek, protože je pro Maďary nepochopitelná.

Protože Maďarsko porazilo Rakousko, měly tři týmy po jedné porážce. Vedení turnaje rozhodlo, že vzájemné zápasy těchto celků se musí opakovat. Finále bylo stanoveno na 1. února. Dva a půl tisíce hlasivek hnalo československé družstvo za druhým triumfem nad Maďary. První bod zařídil opět Lauterbach, tentokrát proti velkému mistru celuloidového míčku Victoru Barnovi (2:1). Ještě dvakrát se Jindra radoval z vítězství a dva body přidal Standa Kolář. Protože Maleček vyšel tentokrát naprázdno, byl to boj na ostří nože. V osmém singlu Lauterbach „uchytal“ Keléna 2:0 a vyhráli jsme 5:3. Večer jsme se již nenechali podruhé zaskočit Rakušany a po vítězství 5:2 poprvé třímali naši stolní tenisté v rukách slavný Swaythling Cup. Jindra Lauterbach ve třech nejdůležitějších utkáních neprohrál ani jeden ze sedmi zápasů (stejně tak Kolář).

Ve individuálních soutěžích se Lauterbachovi už tolik nedařilo, v singlu prohrál hned v prvním kole s Barnou 0:3, v deblu ve třetím kole s maďarskou dvojicí Szegedi - Kovács 0:3 a ve smíšené čtyřhře s Ambrosiovou rovněž ve 3. kole s párem Barna - Siposová 0:3.

Zářivou kariéru měl před sebou. Bohužel, záhy zhasla ke škodě celého čs. sportu. Nechme vyprávět samotného Jindřicha Lauterbacha, který osvětlil po dlouhých letech, až roku 1990 v dopise předsedkyni naší sekce SCI Libuši Uhrové, jak to ve skutečnosti bylo. Protože dlouho se tradovalo, že Lauterbacha prostě přestal stolní tenis bavit a věnoval se studiu.

„Na podzim koncem listopadu r. 1932 jsem hrál s Kolářem a Nikodémem můj poslední zápas za ČSR. Bylo to v Berlíně proti Německo. Vyhráli jsme 5:4 a poslední zápas jsem vyhrál za stavu 4:4 proti Schwagerovi… Po příjezdu do Brna jsem asi 5 dnů pociťoval velkou bolest v podpaží pravé ruky. Asi za tři dny se mně tam udělala boule ve velikosti pinčesového míčku a tlak a bolest se zvyšovaly.

Během 10 dnů mně dva známí doktoři tuto bouli rozřezali a nadvakráte vyčistili. Když si po 14 dnech nevěděli s tím rady, poslali mě do nemocnice na chirurgii na Žlutý kopec, kde mě ihned uspali, operovali a hospitalizovali. Již tam po operaci jsem se dověděl od lékaře, že nejméně 2 měsíce nebudu moci hrát. Mezitím se hrálo v Budapešti utkání s Maďarskem, kam jsem byl nominován již po zápase s Německem.

Praha asi přesně nevěděla o mém zdravotním stavu a já jsem byl ke všemu lhostejný. Bez jakéhokoliv vyšetření jsem dostal 6měsíční distanc kvůli nenastoupení k mezinárodnímu utkání. Tím je vysvětlena má neúčast na mistrovství světa 1933 v Badenu.

Asi vás bude zajímat, proč jsem se potom nevrátil k reprezentaci. Po operaci se sice rána zavřela, ale po měsíci se opět otevřela a hnisala. Ruka mě od důlku pod paží až k loktu zmodrala a udělaly se mi malé hrbolky jako při křečových žilách. Potom lékaři přikročili nejprve k mediciální léčbě, dostával jsem různé injekce po dobu 4 měsíců, ozařovali mě různými lampami a prskavkami a kolem 20. června 1933 přikročili k další operaci ve fakultní nemocnici v Brně na Pekařské. Po této operaci se ruka rychle hojila až k úplnému vyhojení.

S pravou rukou jsem půl roku nemohl pořádně hýbat, svalstvo zesláblo a přibral jsem na váze. S tréningem jsem začal až v srpnu, těžko jsem se dostával do přijatelné formy.

Maminka si přála, abych si udělal maturitu, aby ze mě něco bylo a až budu vojákovat, abych měl aspirantské pásky. Začal jsem studovat obchodní akademii v Brně, kde jsem v r. 1937 maturoval. Matka se toho nedožila, zemřela v r. 1936.

Na jaře v r. 1934 jsem ještě při fotbalovém dorosteneckém utkání ve Svitavách utrpěl těžký úraz kolene (natržený meniskus), které jsem si později nechal operovat v úrazové nemocnici…"

V osmnácti letech nastal konec slibně se vyvíjející dráhy brněnského stolního tenisty. Na dvou mistrovstvích světa dokázal zkompletovat medailovou sbírku. (Jeho pingpongové „dvojče“ Svoboda se vrátil do národního týmu za rok a startoval na MS v letech 1933, 1934 a 1935. Po rozbití Československa se v protektorátu zapojil do odbojové činnosti, nacisté ho zatkli v roce 1940 a 6. března 1943 ve Vratislavi popravili.)

Jindřich Lauterbach se přes zdravotní lapálie, které vystavily červenou jeho dalšímu sportování, měl později zdravý životní kořínek. Zajímal se celoživotně o sport a zvláště o stolní tenis. Často ho mohli vídat stolní tenisté Moravské Slávie Brno ve své herně coby diváka a fanouška. Pracoval jako účetní a k velkým koníčkům patřila láska k hudbě, ať již vážné nebo moderní. Zemřel v milovaném Brně 19. srpna 1996 ve věku nedožitých 81 let. Vladimír Slobodzian

Jindřich Lauterbach (vpravo) a Karel Svoboda. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

o nás | magazín | fotoservis | kontakt

Copyright (c) 2009 Vladimír Slobodzian - Spozia. Všechna práva vyhrazena. | webdesign: Ceramtec s.r.o. | XHTML 1.0 Valid, CSS 2.1 Valid